Kyrgyzstán je zemí divokých koní, překrásné přírody a milých lidí. Je ideální zemí pro trekování a relax od lidí. Ve městech na vás stále dýchá Rusko a bývalá Sovětská unie. Dominik navštívil tuhle postsovětskou republiku a zcela jí propadl. „Kyrzyzstán je zemí, kam se jedete prostě vypnout od každodenního shonu a lidí. Šlapete po horách, díváte se na sedmitisícovky pohoří Ťan-Šanu, posloucháte zvuky přírody a užíváte si ten boží klid.“

 

První jízda maršrutkou a relax v Tamchi

Druhý trek na nás čekal pod Biškekem, což znamenalo, že jsme se museli vrátit 500 km zpět. Cestou do města Karakol jsme jeli placeným minibusem, de facto taxi, po jižní straně jezera Issyk-kul. Proto jsme chtěli z Karakolu zpět zkusit místní maršrutku. Po chvíli chůze a hledání jsme objevili něco jako autobusové nádraží a nasedli do vymodlené maršrutky.

Letovisko Tamchi – 1601 m n. m.

Kdo tento pojem neznáte, je to něco jako minibus, který jede předem určenou trasou. A kdokoliv a kdekoliv po trase si může mávnout a maršrutka zastaví (pokud je ještě uvnitř místo). Nevýhoda je, že o víkendech bývá přeplněná a vy tak můžete na jednom místě čekat i několik hodin.My se ještě zpáteční cestou zastavili na jednu noc ve městečku Tamchi, což je prý letovisko pro Rusy a Kazachy. Tady jsme se konečně vykoupali a stanovali na pláži, co víc si přát. Jen na každém metru najdete v písku zahrabanou láhev od vodky a všude poházené špačky cigaret.

Oblast Ala Archa a výstup na Peak Uchitel 4545 m n. m.

Dorazili jsme do výchozího místa druhého treku a to sice oblasti Ala Archa vzdálené cca 50 km jižně od Biškeku. Cíl byl jasný, během 3 dnů vyšplhat na Peak Uchitel, který leží ve výšce přes 4500 m. Přespali jsme ve výšce 2000 m a vyrazili. O příjemném počasí z prvního treku okolo Karakolu se nám mohlo zdát. Bylo spíše zataženo, občas ukápla kapka deště. Nás to ale nechalo chladnými a pokračovali jsme. Ve výšce kolem 3000 začalo pršet, o pár metrů výše se z deště stal sníh a o dalších sto metrů začala sněhová bouře.

Déšť se postupně měnil ve sníh

Zahalila nás bílá tma, vidět bylo asi tak okolí jednoho metru. Cestou nahoru jsme potkávali vystavěné kamenné pyramidky, které byly alespoň jistým značením. Ty jsme neměli šanci vidět. Vidět byl pouze sráz dolu po obou stranách a naše stopy ve sněhu. Jenže to nebylo všechno, po několika minutách se někde kolem nás ozvalo mohutné zahřmění a téměř ihned následoval blesk, který rozsvítil neprůhlednou mlhu s chuchvalci sněhu. V tu chvíli nám do skoku moc nebylo. Člověk v tu chvíli nemá moc na vybranou, jen doufá, že bouře přejde a ustane. I přes největší obavy jsme pokračovali někam směrem nahoru a čas od času se všechno kolem nás s mohutným zahřměním rozsvítilo hustou bílou mlhou. V tu chvíli při nás stáli všichni andělé, nějakým zázrakem jsme cestu trefili a došli do cíle prvního dne stoupání, což byla chata Racek, která je „base campem“ pro výstup do okolních hor. Chata racek je kamenné stavení, které vybudoval československý cestovatel pan Racek. Uvnitř věru teplo nebylo, ale bylo tam alespoň sucho. My byli promočení a zmrzlí do morku kosti. Zalezli jsme do spacáků a lamentovali, jak to bude v následujícím dnu. V chatě s námi byla jedna paní z Číny, která říkala, že už je v chatě dva dny a předpověď na další den není dobrá. To nám náladu nezlepšilo. Byli jsme rozhodnutí, že pokud bude následující den stejné počasí, sejdeme dolů. Útěchou nám byla jen vodka, kterou jsme usrkávali ve spacácích.

Záchůdek s bleskosvodem

Druhý den jsme se probudili brzo, vykoukli ven a viděli jsme nádherné azuro. Rychle jsme si zabalili nejnutnější bagáž a vyšli ven. V tu chvíli jsme poprvé viděli okolí chaty a byli jsme unesení. Toto kamenné stavení (chata je přehnané označení) bylo obklopené ledovci a horami vysokými přes 5000 m. Vyrazili jsme směrem, který nám ukázal místní správce. Chata Racek ležela ve výšce 3500 m, nám tedy zbývalo převýšení „pouze“ něco málo přes kilometr. Nevím, jak jste zvyklí stoupat po horách, ale pro mne osobně je zlom kolem výšky 4200 m. Od té chvíle musím čas od času zastavit a dýchat, nadmořská výška si hraje s tlakem kyslíku, který klesá a tím se snižuje příjem kyslíku do plic. Nehledě na to, že stoupání od chaty bylo pouze po přímce nahoru, samo o sobě velmi náročné. Adam měl jednu chvíli, kdy si nebyl jistý, zda to neobrátí. Po chvilce odpočinku jsme ale všichni pokračovali směrem vzhůru. Scenérie okolí byla dechberoucí, s každým dalším vystoupání se nám ukazovaly okolní zasněžené hory. Po asi 4 hodinách jsme dorazili na vrchol Peak Uchitele, yes! Představte si ten pocit, když zdoláte svůj cíl, kromě nás ani živáčka, na obloze ani mráček, široko daleko kolem sebe pouze zasněžené vrcholky hor pohoří Tian Shan a vy si tak v klidu sedíte na vrcholku. Řeknu vám, neznám moc lepších pocitů.

Peak Uchitel – 4545 m n. m.

Po chvíli nám ale začala být pekelná zima a foukal nepříjemný vítr, zamířili jsme tedy směrem zpět do Racka. Slezli jsme dolů a kde se vzali, tu se vzali, samí lidé s úvazy. Dozvěděli jsme se, že chata Racek je oblíbeným místem pro vyučování lezení s náčiním. Nám už pomalu docházel čas a museli jsme slézt do úplného počátku a dostat se zpět do hlavního města Biškeku. Při cestě dolů jsme ještě narazili na roztomilé Kozorožce Sibiřské, kteří žijí ve vysokých nadmořských výškách.

 

Hlavní město Biškek a Osh bazaar

O Biškeku můžu říci jen několik málo věcí. Ubytování jsme hledali přes Booking.com a nebyl s tím problém, pokoje pěkné, konečně někdo mluvil anglicky, poprvé jsme ozkoušeli také „evropské“ záchody, všude jinde jsou klasické „turecké“ nebo suché. Biškek je opravdu městem, což se o ostatních „městech“ říci nedalo. Mohli jsme se dokonce svézt trolejbusem nebo vlakem.

Osh bazaar

Avšak mnohem rychlejší varianta je chůze, protože ve špičce se v trolejbusu nehnete. Ve všech průvodcích jsme se dočetli, abychom se hlavnímu městu vyhnuli, že je ošklivé a nic v něm. Určitě bych městu znovu nevěnoval více než 2 dny. Viděli jsme v něm spoustu sovětských pomníků, většina Kyrgyzů na sovětskou dobu vzpomíná s láskou a milují Putina. Z čeho jsme byli unesení, byl Osh bazaar. Sám jsem navštívil bazaary třeba v Íránu, ale Osh je v mnohém jedinečný. Naleznete v něm všechno, táhne se i přes místní řeku plnou odpadků a krys a klasicky jsem se v něm ztratil. Co je ale takovým zlatým hřebem? Oshské řeznictví. To spočívá v několika obřích halách a když jsem vlezl dovnitř, omráčil mne intenzivní zápach. Oni to maso skladují snad ve 20 stupních. Bohužel přesně tohle maso pak jíte i v restauracích. Také mně a Džouzovi nebylo druhou půlku pobytu v Kyrgyzstánu moc hej, v pravidelných periodách jsme vyhledávali křoví a cestu letadlem zpět jsme všichni tři přežili díky Imodiu.

Konec bez kumysu

Kyrgyzstán jsem si zamiloval, příroda je tam neuvěřitelná, lidi jsme po cestách zažili milé, ochutnali jsme místní speciality jako šašlik, lagman, domácí kompoty v čaji a s chlebem nebo na trhu typický kurut, což jsou takové ne moc dobré suché jogurtové koule. Jediné co nás mrzí, je fakt, že jsme neochutnali světově proslulý kumys – fermetované kobylí mléko.

Šašlik

Teď je načase začít plánovat další trekový výlet, Gruzie volá, ahoj!

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Dominik Petr