Na Cestovečerech přednášel o zdolání Íránu na handbiku, ale jen málokdo ví, že má za sebou expedici přes Island, Maroko či Izrael. Jirka Čeloud je handicapovaný zakladatel bláznivého uskupení 3Handbikes, které na ručních kolech objíždí svět. Proč se tenhle šestadvacetiletý sympaťák řídí upraveným mottem Charlese Bukowského: Svět patří i těm, co se poserou, ale nevzdají to, pochopíte po přečtení sami.

Kdo na březnovém Cestovečeru chyběl, přišel o hodně. Jirka, který po skoku do rybníka v šestnácti letech ochrnul na všechny čtyři končetiny, přednášel s Martinem Matějem o handbajkové cestě napříč Íránem. Společně zdolali přes 1000 km íránské krajiny včetně přejezdu místních velehor.

Jirko, vaše cesta napříč Íránem byla jasným důkazem toho, že cokoliv si člověk umane, může dokázat. Musí „jen“ vydržet a pořádně chtít. Přesto se musím zeptat, jak se vůbec takovýhle blázni jako ty a Martin setkají?

Bylo to trochu osudový. Bydlel jsem na bytě společně s dalšími dvěma vozmeny a za jedním z nich přijel na dvě noci kamarád (Martin). Nebyl jsem tu dobu v Praze, tak spal v mým pokoji. Přijel jsem asi po týdnu a on tam pořád byl. Sice jsem ho z pokoje vykopl, ale večer jsme poseděli u pivka a skvěle pokecali. Hlavně o cestování. Já měl za sebou tou dobou výlet kolem Islandu a Izrael s Palestinou, Martin zase cestu na kole do Turecka. Bylo jasný, že my dva si budeme rozumět.

Proč jste si tedy i se Standou (třetí handbiker) vybrali právě Írán?

Jednak nás na to navedl kamarád Jirka Pasz, který s námi ale nakonec nejel a pak už jsem měl Írán v merku od Islandu. Reference jiných nás ve výběru jen utvrdili.

V přednášce jste zmínili, že vás překvapilo, že nejpopulárnější dárek od místních bylo granátové jablko. Čím to je?

Sklizeň probíhá od září do listopadu a my byli v Íránu v říjnu, takže byla granátová jablka všude. Prý jsou navíc ta íránská považována za jedny z nejkvalitnějších, lidé jsou na to asi hrdí, granátová jablka tam mají i sochy. Přiznám se, že mám ale raději ta naše česká.

Jak se fyzicky a psychicky na expedice připravujete? 

Nijak významně se nepřipravujeme. Snažím se udržovat v kondici celoročně. To nejtěžší je pro mě osobně najet první týden na ten nekomfort, který se mi jako vozíčkáři zvládá asi trochu hůř, každým výletem se to ale zlepšuje. Pak jsou tu ještě přípravy byrokratickýho charakteru jako třeba víza nebo pojištění a ty nás teda nebaví vůbec, asi jako každého. 

Co převoz handbiku letadlem? Není to problém?

Nikdy s tím ještě problém nebyl. Stačí k letence přiobjednat přepravu sportovní pomůcky, kolo trochu odstrojit a důkladně zabalit, aby když s ním někde fláknou, zůstalo nepoškozený.

V přednášce jste i krátce zmínili tvoje problémy s proleženinami. Jak tohle řešíte? Není to nebezpečné vzhledem k omezené hygieně?

No tohle je asi největší problém. Riziko vzniku dekubitu je při našem způsobu cestování obrovské. Máme na to vždy skvěle vybavenou lékárnu a v rámci možností s tím bojujeme, ale například v Íránu jsem to trochu podcenil a zrudla mi zánětem půlka nohy. Hrozí pak celková sepse a to už teda není vůbec dobrý.

Jak moc je pro tebe důležitý dostávat se na cestách mimo svoji komfortní zónu?

Hodně mě to posouvá nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Mám pak z života tak nějak větší radost a vážím si běžných samozřejmostí, jako jsou postel a voda z kohoutku. Časem otupím a zase zpohodlním. Pak je nejvyšší čas někam vypadnout.

Kdyby si měl říct jednu nejdůležitější věc, kterou ti cestování dalo, co by to bylo? 

Jednoznačně pocit svobody.