Původně to měl být týden, kdy si „odpočinu“ vyjížďkou na kole, vzpomenu na rok staré dobrodružství napříč Dolomity a vykoupám se v moři na pláži v Nice. Jak to tak ale bývá, závod Three Peaks Bike Race dopadl úplně jinak, než jsem plánoval. V moři jsem se nekoupal, do Nice jsem nedojel a celkově jsem si nakonec vlastně vůbec neodpočinul. První ročník tohoto bikepackingového závodu mě totiž zaskočil ve velmi nevalné formě a to je na trase dlouhé 1600 km (1000 mil) krajně nežádoucí. Na slavné vrcholy Passo di Giau (2 236 m), Furkapass (2 429 m) a Galibier (2 645 m) se prostě nevyplácí jezdit nepřipraven. Proč byl ale i tak závod 3PBR super? 

Start závodu ve Vídni v Café Velobis

Na myšlenku přihlásit se do sólo cyklistického závodu mě nevědomky navedla Markéta Peggy Marvanová. Kdo Markétu nezná a nebyl na její přednášce, tak jde o 22 letou slečnu z Prahy, která se věnuje ultradlouhým sólocyklistickým závodům a sakramentsky jí to jde. Důkazem budiž její první místo na nejdelším ultra závodě planety Tour Divide, který se jezdí z Kanady do Nového Mexika, a o kterém Markéta přednášela u nás na Cestovečerech loňský červenec. Právě po téhle přednášce se mi totiž do ruky dostala její knížka Cesta ke štěstí, která mě inspirovala k tomu, že něco takového prostě musím zkusit… A tak jsem se prvního ledna odhodlal a do nejkratšího bikepackingového závodu, co jsem na netu ten den našel, se přihlásil. Po zaplacení startovného ve výši 125 euro bylo jasné, že vycouvat už z tohohle nápadu určitě nepůjde… Dobrodružství začne 9.6.2018.

Abych zde zdlouhavě nepopisoval celý průběh závodu Three Peaks Bike Race, zmíním jen jeho části:

Neděle 10.6.2018
Probouzím se na piknikové lavičce pod nějakou pergolou. Je 3:59 a spát jsem šel přesně před dvěma hodinami. Někteří závodníci nešli spát vůbec. Venku začíná svítat. Musím co nejrychleji zabalit a zase vyrazit. Když to dnes půjde, ujedu 300km a ještě večer budu v Itálii… Vyrážím za půl hodiny. Prvních pár kilometrů napůl spím, pak se dostávám do tempa. V 8 ráno zastavuji na první sváču a kafe a dívám se na průběžné pořadí. Když vidím, že jsem na čtvrtém místě, mám obrovskou radost. Zkracuji pauzu a vyrážím. Zatím mám ujeto něco přes 60 kilometrů a 240 mě dneska ještě čeká. Alpy jsou všude kolem a já jen čekám až mě trasa povede mimo údolí…

Pondělí 11.6.2018
Je pondělí dvě ráno. Probouzím se v autobusové zastávce vedle hlavního tahu na Itálii. Na hranice to je jen 20 kilometrů, do Cortiny d‘ Ampezzo potom dalších 30. Koleno, kvůli kterému jsem včera skončil už v 8 večer, mám šíleně zatuhlé. Nejde skoro ohnout. Asi jsem to včera přepálil. Asi určitě. Nezbývá, než to nějak zkusit protáhnout. Cítím totiž lehkou svalovici na celém těle. A k té svalovici i možná lehkou horečku. Protahuju se 45 min a koleno už mohu ohýbat. Jak s tímhle ale vyjedu blížící se Passo di Giau, to teda nevím. Zkusit to ale musím, třeba to nějak rozhýbu…

Při bikepackingových závodech si jezdci vezou veškeré věci sami. Doprovodný vůz je zakázán. Spí se obvykle venku.

Do Cortiny dorážím v 7 ráno. Koleno bolí jako čert, ale nenatýká, takže jde asi o svalový problém, což je ta lepší varianta. Čekám, až otevře lekárna a kupuji tejpu. Tejpuji a vyrážím. Čeká mě nějakých 16km s průměrným převýšením 11 %. Jestli nedojedu do Nice tak alespoň nahoru dojet musím. Že jsem mezitím klesnul na 11. pozici mi je už úplně jedno…

Jsem 4km pod vrcholem a tlačím kolo. Vsedě jet nemůžu, protože kopec je příliš prudký a mně nestačí převody (mám 28 zubů vzadu a 36 vepředu) a ve stoje zas neohnu koleno… Dneska to nedám. Otáčím to a hledám si hotel. Vyspím se a zkusím to zítra.

Úterý 12.6.2018
Probouzím se o 15 hodin později… Dneska na Giau nevyjedu. Svalovice nepolevila, koleno mě bolí a venku prší jako prase. Čekám další noc.

Středa 13.6.2018
Ráno vyjíždím z Pocoly na Giau, ale jedu ho skoro celé ve stoje. „Že já blbec si nesehnal kolo s jiným převodníkem,“ říkám si. Ostatní závodníci jsou už ve Švýcarsku. První dva dokonce ve Francii. Koleno se začíná zase ozývat a já vím, že dál jet nemá cenu. Vzdávám to nadobro a otáčím směr vlak do Prahy. Tachometr se zastavuje na čísle 505 km. Do cíle chybělo ještě něco málo přes 1000 kilometrů…

Co bych udělal přístě jinak?

CP1 – Passo di Giau

 

Poučení 1: Příště nepojedu bez cyklistického tréninku

Možná si říkáte, že to je jasné a že jet cyklistický závod bez tréninku je totál vražda. A ano to je pravda. Ale já si nějak říkal, že to prostě půjde. Najeto jsem měl v tomhle roce asi 600km a z toho tak 400km bylo na fixce po městě. Zbytek jsem našlapal na silničce ve dvou výletech v květnu: na Slapy a zpět (130km) a okolo Průhonic (70km). Na víc nějak nezbyl čas.

Kolik měli natrénováno ostatní závodníci nevím. Vím jen, že druhý Čech Tomáš Zaplatílek měl našlapáno „Něco kolem 6 tisíc od Nového roku.“

 

Poučení 2: Jet 28 zubů je pitomost

Že budou alpské kopce nepříjemné, to jsem čekal. Že to bude ale takovéhle peklo, to jsem teda fakt nečekal. Všechny hlavní vrcholy jsem znal z našich koloběžkových expedic. Passo di Giau z Gira. Furkapass z výletu do Švýcarska, když mi bylo asi devatenáct a Galibier z vyprávění kluků o Tour de France rok poté. Problém ale byl, že koloběžka není silniční kolo. Nemá přehazovačku a když vám dojdou nohy, prostě jdete pěšky. Na kole jde tohle v pedálech o něco hůř a ještě hůř to jde, když si špatně nastavíte kazetu, jako jsem to udělal já. Příště stejnou chybu neudělám.

Nakonec jsem jel na kazetě 12-28 vzadu a 36-52 vepředu. Víc zubů dát ani nešlo kvůli přesmykači. Příště bych ale 32 zubů vyměnil i za olověnej rám…

 

Poučení 3: Lepší rozvržení sil a kofeinové tablety

Přestože jsem v závodě vydržel jen dva a půl dne, podařilo se mi jet první den a půl „víceméně“ s čelem závodu. Problém byl ale samozřejmě spánek. Spal jsem jen dvě hodiny a to se na vás podepíše. Příště bych si tedy určitě lépe rozvrhl síly, týden před závodem pořádně spal a s sebou si vzal kofeinové tablety.

Přestože poměrně často pršelo, voda neustále docházela. Příště pojedu určitě s dvěma bidony.

 

Poučení 4: Radši minimalista než hokynář

Na expedici do Rumunska se mi kluci smáli, že mám tolik věcí, že bych si mohl otevřít hokynářství. Na Three Peaks Bike Race jsem se tedy uskromnil. Vezl jsem s sebou jen podsedlovou brašnu Ortlieb, rámovku SportArsenal a téměř prázdnou řidítkovou tašku Ortlieb. Ta se nakonec skvěle hodila, protože jsem díky ní mohl dobíjet cyklocomputer Garmin Edge 1000 a jíst za jízdy. Příště bych jel stejně „nalehko“ jen s jedním bidonem navíc.

Věci na spaní: spacák Viking 300 a karimatka Quechua z Decathlonu

 

Poděkování na závěr

Přestože jsem cílovou fotku v Nice nevyfotil, Three Peaks Bike Race byl i tak ohromný zážitek. Díky moc všem, kteří mi na trase či mimo ni nějak pomohli. Velké díky potom patří Šípákovi za sms podporu, Honzovi Kubešovi za propůjčení cyklocompu od Garmin, Honzovi Gallovi z Azub.cz za slevu na skvělé brašny Ortlieb a mýmu tátovi za půjčení kola.

Adios za rok!