Umíte si představit ten luxus být na cestách více jak rok v kuse? Vzhledem k faktu, že čtete tyto řádky právě na tomto webu, pak věřím, že ano. Pro mnohé možná bláznivý či nedosažitelný sen se pro mě a mou drahou polovičku Fandu Nykla před nedávnem stal skutečností. Jednoho krásného jarního dne jsme usedli do sedla naší motorky, která si díky své nevzhledné nádrži připomínající svým tvarem i barvou okopaninu, vysloužila přezdívku Brambora, a vyrazili na pořádnej vandr. Náš plán zněl jasně – být alespoň rok na cestách a projet zhruba 20 zemí v rámci Evropy, Asie a Ameriky, vyjet přitom směrem na východ a vrátit se ze západu. Plán to byl vskutku smělý, vezmeme-li v potaz fakt, že jsme tou dobou byli úplní cestovatelští benjamínci, kteří nikdy nevytáhli paty z Schengenu a na motorce dojeli nejdál tak do Švýcarska. Nicméně když se chce, tak to jde, a kde je vůle, je i cesta. A my jsme chtěli, a moc.

Cesta je droga?

Po půlročních přípravách, které se skládaly především z řádného přichystání Brambory, vyřízení víz a
podstoupení očkovacího procesu, jsme na prvního máje 2016 vyrazili vstříc neznámu. Vůbec první
cesto-večer v rámci naší soukromé expedice kolem světa jsme strávili u couchsurfera Rafała
v sousedním Polsku. Popíjejíce s ním pivo v historickém centru Vratislavi, prozradil nám tento zarytý
motorkář a zkušený cestovatel v jednom jedno ze svých životních mouder: „Cesta je jako droga. A
ačkoli tohle je váš první den na cestě, už v tuto chvíli jsou z vás závisláci…“ „Uvidíme,“ odvětila jsem,
v ruce třímajíc půllitr naplněný zlatavým mokem. „Ještě si na má slova vzpomenete,“ dodal s lišáckým
výrazem ve tváři Rafał, načež vznesl svoji sklenku a popřál nám „na zdrowie“…

Cesto-večery rok a půl v kuse, to chceš

Od té chvíle jsme v rámci naší cesty zažili dalších neopakovatelných 559 cesto-večerů. Těžko
porovnat, který z nich byl nejlepší, nejzajímavější, nejdobrodružnější, či který se nám vryl do pamětí
ze všech nejvíc. Ono totiž každý z nich měl něco do sebe. Ať už jsme spali pod hvězdami uprostřed
širých mongolských plání, anebo se v Kanadě třásli strachy, aby nás v noci nepřišel navštívit medvěd
(a taky že přišel!), užívali si nezřízené žranice při oslavách Dne Díkůvzdání na jihu Texasu, nebo třeba
trávili Štědrý večer ve společnosti našich mexických přátel na severu Mexika… Nezapomenutelný
večer byl i ten, kdy jsme poprvé v životě na hvězdném nebi nad našimi hlavami spatřili jižní kříž,
anebo ty večery, kdy jsme klepali kosu kdesi na jihu v Patagonii… A takhle bych mohla pokračovat dál
a dál. Každý jeden večer na cestě byl originál, a každý stál za to.

Domo-večery jsou taky fajn

S odstupem času samozřejmě musím dát našemu polskému příteli za pravdu. Cestování je vysoce
návykové a jedinec, který se na dlouhou pouť vydává, by si tohoto faktu měl být vědom. Když se mě
dnes někdo zeptá, co bylo na celé cestě nejtěžší či nejhorší, odpovídám popravdě: „Návrat do
reality.“ Život na cestách je totiž něco úplně jiného, než život v pohodlí domova. Člověk samozřejmě
řeší spoustu problémů, které s sebou cestování přináší, ovšem všechny ty potíže jako by byly z úplně
jiné dimenze, než ty, kterým čelíme v běžném životě. Takže konkrétně v mém případě trvalo pár
měsíců, než jsem se tak nějak dokázala smířit s realitou všedního dne a začít si náležitě užívat i domo-
večery.

Cesta je fakt droga!

Co říci závěrem? Cestujte, ačkoli se vystavujete riziku, že se z vás stanou tvrdí závisláci, a že každý
návrat zpátky do „naší dimenze“ bude těžší a těžší. Za všechny ty cesto-večery, které na vás ve světě
čekají, ovšem rozhodně stojí za to tohle riziko podstoupit. Cestování je totiž jedna z mála návykových věcí, která jedinci přináší více užitku nežli zkázy. Mimochodem, víte, jak se polsky řekne cesta? No
přeci „droga“. A to jistě není žádná náhoda…

Více o našich cesto-večerech a dalších zážitcích a poznatcích z cesty se dočtete na našem blogu
www.wayaway.cz, anebo si s námi přijďte poklábosit živě v rámci pražských Cestovečerů. Budeme se
na Vás těšit ve čtvrtek 4. 10. 2018.

Zatím zdar a sílu a všem motorkářům kolama dolů!