Kyrgyzstán je zemí divokých koní, překrásné přírody a milých lidí. Je ideální zemí pro trekování a relax od lidí. Ve městech na vás stále dýchá Rusko a bývalá Sovětská unie. Dominik navštívil tuhle postsovětskou republiku a zcela jí propadl. “Kyrzyzstán je zemí, kam se jedete prostě vypnout od každodenního shonu a lidí. Šlapete po horách, díváte se na sedmitisícovky pohoří Ťan-Šanu, posloucháte zvuky přírody a užíváte si ten boží klid.”

 

Hospoda a cestování? Překvapivě to jde dohromady 

Víte, jak a kde vznikají ty nejlepší nápady? U piva! Nějak jsme lamentovali, jaké krajiny kdo z nás navštívil a pak to padlo: “Byl někdo z vás v nějaký postsovětský středoasijský zemi?” Chvíli bylo ticho, protože jsme přemýšleli, jaké všechny země tam vlastně patří, ale pak jsme usoudili, že tam dosud nikdo z nás nebyl. V tu chvíli nás napadnul poprvé Kyrgyzstán, o kterém jsme slyšeli, že je skvělou zemí na treky. Po několika dalších pivech jsme si plácli s Adamem a Džouzou. Trochu si každý z nás myslel, že to byl jen “pivní plác”, ale naštěstí tomu tak nebylo a my začali plánovat cestu.

Koně potkáte prakticky kdekoliv

Na konci září jsme se sešli na Letišti Václava Havla, s sebou již nakoupené nějaké zásoby, průvodce a plné krosny. Odlet směr BIŠKEK – hlavní město! Hned po příletu nás na letišti překvapilo to, že kolem nás byla různá etnika lidí, v různých krojích a oblecích. No a pak na nás vykouknul plakát, který vítal všechny sportovce na místní Světový nomádí šampionát. Upřímně, my to vůbec neznali, ale bylo to milé překvapení, ačkoliv jsme se bohužel na hry vůbec nedostali, protože byly lokačně mimo náš plán. Jen tak pro zajímavost, nejoblíbenější nomádí hra se nazývá KOK-BORU. Ta spočívá v tom, že se dva týmy na koních přetahují o mrtvolu bezhlavé kozy a snaží se ji umístit do daného pole, prostě taková normální hra. 🙂

 

Karakol a místní mafián s Putinem

Náš plán byl jasný, vybrat z bankomatu kyrgyzské Somy a přejet ihned z Biškeku 500 km směrem na východ země, do města Karakol, kde jsme chtěli vyjít na první ze dvou větších treků. Ve městě jsme sehnali plynovou bombu a nějaké další věci a vyrazili vyzkoušet kyrgyzskou gastronomii. Pokud nejste zrovna v hlavním městě Biškeku, restaurace vypadají jako opláštěné stánky a zrovna dvakrát důvěru nevzbuzují. Objednali jsme si typické jídlo – šašlik a k tomu samozřejmě pivo, které není zas až tak nepoživatelné.

Jeti-Ögüz

A co osud nechtěl, v té hospodě nás odchytli dva místní Kyrgyzové, kteří měli na stole již druhou láhev Vodky. Pozvali nás a my začali pít s nimi. Jeden z nich uměl alespoň trochu anglicky, druhý, místní mafián, neuměl téměř vůbec. Ale co uměli perfektně, bylo: “Putin is good, America bad.” Po asi hodině seznamování nás, vodka nevodka, odvezli mafiánským BMW s SPZ 8888 do soukromého jezerního rezortu, kde jsme se vykoupali v jezeře Issyk-kul. Jezero Issyk-kul vypadá rozlohou jako moře, je neuvěřitelně obrovské a i částečně slané. Jen leží 1600 m nad mořem, takže si asi každý dokážete představit, jak teplé bylo. Již značně společensky unavení nás odvezli kousek za město k našemu výchozímu bodu – Jeti-Ögüz. Vytáhli jsme stan a ve tmě ho někam položili. Druhý den jsme se probudili do krásného počasí, posnídali místní chléb a vodku a vyrazili.

 

Průsmyk tří kok..ů a Jesse

Kyrgyzstánem se táhne pohoří Tian Shan s horami přes 7000 m (nejvyšší téměř 7500 m). My byli rozhodně skromnější a vystačili si se sedli okolo 4000 m. Příroda je prostě neuvěřitelná, malebná. Všude vidíte obrovské hory, jejichž vrcholky jsou zasněžené. Jdete údolím s potokem, které je krásně zelené, všude krávy, ovce, koně a svišti.  Druhý den jsme došli k místu, které se dle naší mapy zdálo, že by mohla být naše odbočka. Mně se to moc nezdálo, Adam byl ale přesvědčený, proto jsme odbočili do průsmyku a pokračovali ve stoupání. Postupně jsme ztratili všechny stromy a i kravinců ubývalo. Zeleň se proměnila tak nějak v krajinu „Mordoru“; všude tmavé kameny a suť. Značilo to, že jsme se blížili. Došli jsme až ke konci, kde jsme se ocitli v místě, které se nám už nikomu nezdálo – nikde nebylo místo, které by šlo bez horolezecké výbavy přejít. To měl být signál, abychom se vrátili. Ale to se nám už nikomu po celodenním stoupání s plně naloženými krosnami nechtělo. Proto jsme si vytipovali místo, které se zdálo nejschůdnějším.

Kyrgyzský “Mordor”

Stoupali jsme velmi příkrým suťoviskem, kde nám nohy pravidelně podkluzovaly a my čas od času sklouzli o pár metrů níže. Asi v půlce jsme se zastavili a měli nahnáno, pod námi velmi, ale opravdu velmi dlouhý a strmý pád. Nahoru o nic lepší výhled. Po chvíli rozmýšlení jsme se odhodlali pokračovat nahoru. Po dvouhodinovém stoupání a půdorysnou vzdáleností maximálně 250 m jsme konečně dosáhli vrcholu sedla. Ač slovo sedlo už dávno ztratilo význam. Druhá strana “sedla” byla zasněžená a opět pouze samé jemné kamenivo se sklonem víc než 50 stupňů. Začalo se stmívat a my věděli, že musíme dolů. Po další hodině jsme se konečně dostali na travnatou plochu, která byla obklopena vysokými horami. Rozdělali stan a vyčerpaní usnuli.

 

Zajímavostí je, že klima v oblasti kolem jezera Issyk-kul je tímto jezerem významně ovlivněno. Celé dopoledne a část odpoledne bylo azuro, k večeru se začalo zatahovat a pršet. V noci nám vždy přišla alespoň jedna bouřka. A ráno opět azuro. A spát při bouřce ve výšce kolem 3500 m, obklopení horami, velkými kameny a na promočené půdě, není úplně příjemné.

 

Takové normální údolí

Další den jsme usoudili, že jsme odbočili špatně a vymýšleli dle mapy, kudy se dostat zpět na trasu. A když mluvím o mapě, není to samozřejmě značená turistická mapa, kterou hojně využíváme třeba v Evropě. Zde byly hory, vrstevnice a to bylo de facto vše. Vytipovali jsme si místo, které se zdálo být nejideálnějším, ale bohužel jsme se tím vrátili o 2 dny zpět. Po této lapálii jsme vymysleli název pro “sedlo”, které jsme zdolali – Sedlo Tří koko.ů. Stoupali jsme totožnou cestou nahoru a neměli z toho dobrý pocit, neboť jsme ztratili téměř 3 dny a zásoby jídla se tím velmi ztenčily.  Cestou jsme narazili na Jesseho, který je z Aljašky a cestoval sám. Od té doby jsme pokračovali ve 4.

Jezero Ala-kul

Kemp a snídaně

Nyní jsme již průsmyk trefili a přelezli správné sedlo. Po asi pěti hodinách jsme slezli do kempu, kde jsme mohli rozdělat stan a přespat. Kemp obývala asi pětice Kyrgyzů. K večeři si na ohni dělali ulovené sviště, které si přivezli na koních. Druhý den jsme na nic nečekali a vyrazili dále. Opět jsme začali stoupat, naším dnešním cílem bylo horské jezero Ala-kul, které leželo ve výšce 3560 m. Cesta byla opět úchvatná, stoupání sice bolí, ale za ty scenérie a kochání to vždy stojí. K večeru jsme dorazili k čarokrásnému jezeru, které bylo absolutně modré. Kolem něj leželo v určitých místech několik centimetrů sněhu. Nás nenapadlo nic lepšího, než po pár dnech bez mytí ozkoušet jezero na vlastní kůži. Po prvních tempech bylo jasné, že to na plavání příliš nebude. Vlastně ani na to mytí a ihned jsme se dekovali. Venku teplota kolem nuly a začalo se rychle zatahovat. Bleskurychle jsme postavili stan a zalezli. V ten správný okamžik, začalo totiž krupobití. Po hodině ustalo a my si udělali v kotlíku výživnou čínskou polévku. Vodu jsme vždy průběžně nabírali z potoků či jezer.

Jezero Ala-kul

Jesse druhý den vyrazil krapet dříve a my ho poté doháněli. Výhodou treků v Kyrgyzstánu je také to, že za celý den narazíte jen na hrstku lidí, třeba na dvě osoby. S Jessem jsme se potkali na sedle ve výšce přes 3800 m. Miluju ten pocit, když si připadáte, že máte celý svět pod sebou. Jen se nesmíte rozhlížet moc, abyste neviděli okolní hory pohoří Tian Shanu, které leží o 3000 m výš. Po chvíli kochání a focení jsme sestupovali ke geotermálním lázním Altyn Arashan. Zde jsme po delší době potkali více lidí odevšud možně – Japonsko, Itálie, Amerika, Korea, Rusko, Polsko atd – všichni trekový nadšenci, tak jsme večer společně popili. Ozkoušeli jsme také místní “lázně”. Ale byly tak horké, že jsme tam ani celí nevlezli.

Jízda smrti starým Gazem

Domácí mazlíčci vůdce

Altyn Arashan má pod malíkem místní “vůdce”. Kyrgyz postavou jak hora, ošlehaný obličej a 3 staré Gaze k tomu. Nabídnul nám, že pokud chceme zažít nejzábavnější jízdu starým Gazem, ať neváháme. Zaplatili jsme mu jako taxi driverovi a vyjeli. Do té doby jsem nevěřil, že nějaké auto může přejet to, co jsme přejeli. Občas jsme byli nakloněni snad ve sklonu 45 ° a to na stranu, kde byl sráz asi 100 m dolu. My vystrašení, vůdce se smál. No nic, cestu jsme přežili a byli jsme zpět ve městě Karakol. První trek nám zabral 8 dní, cestou jsme naráželi na typické kyrgyzské jurty, kde část Kyrgyzů tráví letní období a přes zimu se stěhují zpět do měst a vesnic. Viděli překrásnou scenérii hor a přírody, nespočet stád krav, koní a neustále slyšeli syčení svišťů, které jsme na začátku mylně přisuzovali ptactvu.

 

 

Kyrgyzstán aneb země divokých koní, překrásné přírody a milých lidí (2. díl)