Minulý měsíc přednášel o fotografování v uprchlických táborech Sýrie. Tento měsíc spoluorganizuje v Praze akci Tajemství skateboardingu v Barmě. Jirka Pasz je vynikající reportážní fotograf a novinář s velkým srdcem. Zeptali jsme se ho tedy, jaké má plány do budoucna, proč ho cestování nepřestává naplňovat a jak se dostal ke skejtové komunitě v Barmě.

Za dva týdny organizuješ v Praze akci Tajemství skateboardingu. O co jde?

Jde o akci, na které sbíráme vybavení pro barmskou skejtovou komunitu. Budeme promítat krátký film o skejtech v Barmě, ukazovat fotky a ochutnávat vynikající barmskou kuchyni. Nebude chybět koncert kapely Amigoos, která hraje skvělé funky a kytaristy Jakuba Schimanského. Prostě spousta zábavy v kvalitní společnosti pro dobrou věc. Děláme to už třetí rok a většinou nasbíráme desítky skejtů, bruslí a bot. Ty pak dobrovolníci dovezou do Barmy.

Proč zrovna do Barmy? Kdy jsi tam byl a jak tě ovlivnila? 

V Barmě jsem byl v roce 2013. To bylo asi necelé dva roky po otevření se světu. Nadchli mně neuvěřitelně milí, pohostinní a nadšení lidé. Kultura a společnost. Zároveň mně Barma fascinovala tím, že tahle kultura a společnost vytvořila jednu z nejhorších diktatur 20. století. Je to fascinující země, svými extrémy.


Jak jsi se dostal do sk8 komunity?

Sháněl jsem lidi, které bych mohl zpovídat a nafotit. Dělal jsem tam projekt Radostná nejistota, který mapoval barmskou transformaci. Zajímaly mně všechny aspekty. Takže jsem mluvil jak s bývalýma politickýma vězněma, tak s fanoušky K-popu, s mladýma, co milujou dávat si selfíčka na facebook, tak se skejťáky, kteří začínají budovat skejtovou komunitu v Barmě. A v roce 2013 jezdili pod mostem, kolem jednoho opuštěného bazénu a na rozmlácených chodnících. Myslím, že mi tehdá říkali, že tam je tak 20 skejtů a 200 skejťáků. Dodneška vlastně v Barmě není jediný kamenný obchod s vybavením. Proto jim pomáháme.

Jak na tebe jako bílého fotografa místní reagovali?

Naprosto skvěle. To je ale taky tím, že většina lidí, se kterýma jsem pracoval, zná sílu médií. A v té době byli už většinou zvyklí, že jim dávají určitou moc, lepší vyjednávací pozici v zemi. V té době jezdilo do Barmy strašně moc novinářů, dokumentaristů, fotografů… Takže třeba pankáči, když jsem s nima poprvé mluvil, tak byli trochu znechucení a říkali mi: “Tady je snad více novinářů, co píšou o barmském punku, než pankáčů. A my nejsme opice v zoo.” Takže jsem se s nima nejdřív víc sblížil, povídal si s nimi o českém punku a o české zkušenosti se sametovou revolucí a až pak mi začali věřit. Viděli, že jsem v pohodě, že z nich nebudu dělat lidskou zoo. Pochopili, že mně zajímá jejich příběh.


Procestoval jsi už spousty zemí. Je něco co tě v Barmě hodně překvapilo?

Dva roky jsem žil a pracoval v jihovýchodní Asii. Barma mně nadchla něčím, co jiné země nemají. Velkou touhu po svobodě a u mnoha lidí ochotu za ní bojovat. Touhu po propojení se světem. V umění, kultuře, v životě společnosti. A hlavně mně bavily sub-kultury a underground. Jsou tam metalisti, pankáči, skejťáci, grafiťáci, eko aktivisti, malíři a performeři… a všichni tihle lidé měli chuť něco dělat pro společnost, nejenom žít a dělat svou věc. A co mně vlastně úplně šokovalo, je jaké nadšení sdílí mnozí intelektuálové z Česka. Hodně jsme jim pomohli v boji proti vojenské juntě, hodně jsme je inspirovali, především Václav Havel. Říkali mi, jednou bychom chtěli být jako vy – taky se budeme zasazovat o lidská práva, tady v našem regionu. Nadchli mně tím, že sotva dostali vlastní svobodu, mysleli už i na ostatní.


Máš nějaký příběh týkající se Barmy, který ti uvízl v hlavě?

Já byl v šoku, když se ve velkém vyprodaném kině v Rangúnu promítal film Odcházení od Havla. To byl jeden z největších globálních nepřátel režimu. A pak střih, něco se stane, něco se změní a všechno je jinak. No a pak jsem tam nasbíral spoustu příběhů neuvěřitelné odvahy, kdy lidi za svobodu riskují život. Zajímalo by mně, jaké číslo by to dalo, kdyby se sečetly všechny roky, které museli podstoupit ve vězení političtí vězni. A pak když ti jeden řekne, že těch sedm let otřesného mučení mělo svůj pozitivní význam, protože člověk poznal sám sebe zevnitř tak jako by na svobodě nemohl, tak ti spadne čelist.

Dokážeš říct, co tě cestování kromě těchto příběhů odvahy naučilo?

Asi vždycky vědět, kde je nejbližší záchod. Ale vážně – myslím, že díky cestování člověk lépe pochopí pozici sebe a své země ve světě. Můžu srovnávat s materiálně nejchudšími i materiálně nejbohatšími. Pak pochopíš, že od určité hranice přežití není štěstí o materiálních věcech, ale o tom, jak si naprogramuješ svoji hlavu.


Čemu se teď nejvíce věnuješ a co plánuješ do budoucna?

Teď se nejvíce věnuju svojí výstavě Létající lékaři, která mapuje projekty Ministerstva vnitra MEDEVAC a Pomoc na místě, které z největší části poskytují zdravotní péči uprchlíkům na blízkém východě. A co nejvíce se věnuju solution žurnalistice, takže takové, co jen nepopisuje problém, ale soustředí se na jeho možné řešení. Je to pokus přínést do veřejného prostoru více inspirace.